Kdo učil nás to, bát se v lese?

Pocit něhy prorůstá mnou jako kořeny stromů půdou. Ne, účinností se neminou všechny ty knihy o mateřství. Les, voní všude les! Spojení s přírodou představuji si jako přijmutí toho, že už necítím strach, kdo mohl by být za rohem - ať už jde o kance nebo o člověka. Bát se v lese. Kdo učil nás to? Možná je to jen další místo ozvěn, kde setkáváš se sama se sebou a příroda ti zrcadlí, kdo vlastně jsi.

Bála se, objala proto strom. Koruna sahala vysoko, byl jeden z těch větších v lese a k tomu na kraji cesty. Vítr dával o sobě vědět a lístky se třepotaly ve větru. Jako by i ony informovaly o tom, co se děje v okolí, nejen poštolka opodál. Kořeny sahaly hluboko i daleko. Dub. Cítila pospolitost - pod zemí, nad zemí - nejsme nikdy sami.

Přijmi věci takové, jaké jsou, a nebudeš se bát. Přijmi les a les přijme tebe. Tvé myšlenky tě vydělují od celku a zrcadlí se v tom, čemu věnuješ pozornost. Pozoruj myšlenky a přijmi je. Přijmi sebe jako součást toho všeho. Nehledej nic na sobě ani na lese.

Hledáme nebezpečí - na louce, v lese, hledáme klíšťata a kance, věříme ve špínu kolem a snažíme se jí vyhnout. Věříme v krvelačné žraloky a nenávistné sousedy. Pozornost věnujeme tomu, co nás ohrožuje. Není to ale náhodou tak, že všechno to špatné, co hledáme kolem, je ve skutečnosti jen něčím v nás, co hlásí se o pozornost? Něco chce být přijato, chce být odhaleno a chce se stát naší součástí. A ve chvíli odhalení, ve chvíli přijetí věcí, lidí, zvířat a situací takových, jaké jsou - reálných, nikoli vykonstruovaných strachem - se člověk osvobozuje od svých představ, dává vale všem nočním můrám a soustředí se na prostou přítomnost, na bytí.